středa 18. července 2012

Adyashanti - Spočívání v Já

Vítejte na satsangu.

Předpokládám že už jste všichni slyšeli tu frázi „zůstávejte v Já“. 

Ramana Mahariši tuhle frázi často používal, když se ho lidi ptali co mají dělat. Co tím myslel. Zkusíme to vyvařit až na tu nejpraktičtější esenci. Takže na základě zkušenosti by to Já mohlo být popsáno jako „Ticho, Vědomí, Duch“. Kdybychom to mohli dát do jednoho slova, to by bylo nádherné, bohužel to nejde, ale tohle jsou asi moje nejoblíbenější popisná slova pro Já – Ticho, Vědomí, Duch.

Spočívání v Já je základní praxe. Jestli je vůbec nějaká praxe která funguje, tak je to tato – zůstávání v tichém, vědomém Duchu. Snažit se o toto spočívání znamená prostě uvědomovast si ticho, uvědomovat si je v mezerách mezi myšlenkami, mezi slovy. Problém je že naše mysly byly naučeny uvědomovat si hluk (vnitřní hluk jako opak vnitřního ticha), takže uvědomování si hluku je tak silný návyk, že se už o to nemusíme snažit. Můžete se přesvědčit, ža vaše uvědomování tíhne k hluku. To může být zevní rámus, nebo vnitřní duševní rámus.


Takže celá praxe je o tom tíhnout svým uvědomováním k vnitřnímu tichu. Zůstávat u něj. Vnitřní ticho neznamená nepřítomnost hluku, spíše je to pozadí na kterém se hluk děje. Takže ve vnitřním tichu kterým jste, se objevuje hluk. Hlukem tu samozřejmě myslíme myšlenky, pocity, emoce . Ale nechápejte mě špatně. Hluk není špatný ani dobrý, je to prostě hluk.

Když přestanete myslet, zůstává Ticho. Později si uvědomíte, že Ticho tam je, ať už myslíte nebo ne. Ticho je jako černá školní tabule, můžete na ni psát spoustu věcí, a ikdyž je celá počmáraná, neznamená že zmizela, že tam není. A když čmárance smažete, zbyde tam ta samá tabule s kterou jste začali. Nezměnila se.Ticho není něco co vytváříte, už je tam a je tam stále. Vy vytváříte hluk.  A protože ticho je tady stále, je lehce přehlíženo.Všimli jste si že máme sklon opomíjet a ignorovat co je stále přítomné? Jdete na rande a zamilujete se a jste tolik vnímaví ke svému milenci. Jste si vědomi nejjemnějších gest, výrazů …a po šesti měsících společného života si už spousty těchto věcí nejste vědomí. Jenom si třeba jasně uvědomujete, že váš miláček příšerně srká limonádu. Všednost plodí nezájem.

Jaký je pocit Ticha? Zkuste se k němu procítit. Nechňapejte po něm žádostivě, ale přiveďte k němu něžně Vědomí ode všeho zevního. Tím že přivedete Vědomí k Tichu se promění celé vaše bytí. Jenom tohle změní všechno. Přináší to hlubší prožitek života. Vaše ramena se uvolní, začnete dýchat pomale a hluboce. Prosím neoddělujte Ticho od Vědomí. To Ticho je živé.  Kdykoliv najdete Ticho, bude tam Vědomí, kdykoliv najdete Vědomí, bude tiché. A kdekoliv cokoliv najdete, bude u toho samozřejmě Vědomí.

Když obrátíte Vědomí na samo Vědomí tak kde bude, kde ho najdete? :) Takže Je to spíše tak, že Vědomí rozpoznává sebe. Protože Vědomí už je, děje se, ještě před tím než se ho snažíte uvědomit. Je tam už přítomné, když začínáte nějakou praxi na jeho nalezení.  A v té praxi nikam nepokročíte, dokud si neuvědomíte, nerozpoznáte,  že hledané už tam je. To rozpoznání Vědomí, které tam už je, má právě tu transformativní sílu. Nejde to uchopit, vytvořit, je možné si jen všimnout, že je to tady a osvětluje to všechno co se děje.

A když si uvědomíte, že Vědomí tam je ještě než začnete pracovat na tom abyste ho našli, přivodí to žádoucí výsledek. Pro mnoho lidí je tohle šok.  Pro mě to také byl. Roky jsem prováděl duchovní praxi a pracoval jsem s Vědomím. Soustředil jsem Vědomí támhle, soustředil jsem ho semhle, vždycky něco dělajíc, stále něco dělajíc. A jednoho dne jsem si všimnul něčeho neobyčejně jednoduchého. Uvědomil jsem si po letech práce s ním, že Vědomí je stále tady. Vědomí mě porazilo na celé čáře, bylo rychlejší než já. Dokonce ještě než jsem si ho začal uvědomovat, už tam bylo. A s rozpoznáním tohoto jednoduchého faktu přišlo uznání a vděčnost, že už to tam je a není to závislé na mojí schopnosti to najít. Vlastně ta snaha to kultivovat a vytvářet dělala všechno těžší. My věříme, že se do toho musíme vyvíjet a míjíme možnost rozpoznání, že Vědomí JE.

Nebo se také můžete zeptat: Co je tady vědomé? A když se pořádně kouknete, tak nic jaksi nemůžete najít. Najdete myšlenky, nějaký obraz o sobě, hluboko zažranou myšlenku: „já jsem ten kdo si uvědomuje.“ A za tou myšlenkou je jen Vědomí a nelze najít nic co sahá za ně, nemá vlastníka.

Vědomí JE. Nebo Duch, je jedno jak si to nazvete. Dá se říci, že je to Záhada. Nejde o tom ani přemýšlet. Jen je jasné, že tato Záhada je vědomá a velmi tichá. Nesmírnost.

Mysl bohužel není zvyklá na Ticho a vždycky je obrácená k hluku. Upoutaná vším stvořeným tak dlouho až začala věřit, že je tím hlukem.
Myslel si někdo z vás někdy „nejsem dobrý“? Pár ano, ok. Tak tato myšlenka je hluk. Rámus ve vašem mozku na podkladě Ticha. Většina lidí se s tím rámusem ztotožňuje. Snaží se dostat a vyvíjet od negativního rámusu k pozitivnímu rámusu. Od ošklivého obrazu o sobě k pěknému obrazu o sobě. Myslí si že hezký rámus je dobrý.  Ale rámus prostě jenom není skutečný. Je to neskutečný rámus.

A my ho vytváříme. Je to stejné jako s tím hlukem co vychází nyní z mých úst. Musím ho neustále prosazovat, jinak přestane  a utichne. Blá blá blá blá. Ha ha. Když ho přestanu vytvářet?    ... Ticho.

……..

Takže ten můj hluk musím znovu prosadit, jinak by vás to nebavilo, protože mysly jsou nastavené na hluk, ne na ticho. Popravdě, když si to uvědomíte, lidé za žádnou cenu Ticho nechtějí . Více hluku… hezkého hluku. A když už ani hezký hluk nefunguje, rychle vytvoří alespoň duchovní hluk. :)) Jemňoučký, hezky znějící hluk. Uklidňující. Což je vskutku ten nejďábelštější hluk, protože je velmi jemný a jde špatně poznat. A pak si můžete začít myslet, že to je tak hezky znějící hluk, že to musí být pravda.

Mysl je nastavená jen na hluk. A když hluk není skutečný, co teda jsem, ptá se mysl podrážděně. Po pravdě většina lidí, když obrátí pozornost od hluku k Tichu se stane vyděšenými a rozčilenými. A nechtějí o tom slyšet. (Posměšně napodobuje:)“Tohle není zajímavé. Jdu si najít lepší hluk.“ A potom se stanou vzrušenými, neklidnými, kroutí se na židli, ospalí. Ospalost,  to je jeden z nejoblíbenějších obranných mechanismů mysli.  (Posměšně): „Proč jsem jen ospalý pokaždé když příjdu na satsang, mlask, mlask, chrr.“ :)) Ale ten nejběžnější obranný mechanizmus je prostě strach. Strach z Ticha. Protože pro to malé, vymyšlené já to znamená smrt.

A ti kdo mě znají vědí, že když příjdou za mnou s tím že mají strach, mnu si spokojeně ruce a jásám radostí, protože ti lidé se dostali k něčemu důležitému. A když někdo příjde a řekne: „bože, miluju co říkáš, tak já: „ó né, vážně?“ To je smutné, je to mysl milující můj hluk.  :))  Nikdo nikdy nepříjde a neřekne, miluju co jsi neřekl.   :))

Takže strach se objevuje, když začneme nahlížet za náš hluk. Skutečnost je pro mysl a smysly kompletní temnota, je nepoznatelná. Ale když u toho zůstáváte pozorností, zjistíte , že je to jakási přítomnost a živost. A také přítomnost dobra a laskavosti. Když je pozornost Vědomí přivedena k Vědomí, Přítomnost se rozšiřuje a vykvete. Prožitek Přítomnosti je velmi transformativní. Je to jako rozpouštědlo.

Vy jste ta Přítomnost která vidí svět. Ta Přítomnost nikdy neodchází, proto vás prosím nesnažte se vaší duchovní praxí udržet cokoliv co přichází a odchází, protože by jste se do nekonečna snažili udržet nějaké příjemné duchovní zážitky. A do nekonečna by jste v tom selhávali.

Důležitá otázka je, kde je vaše pozornost většinu času. Tady na satsangu může být na chvíli zaměřená na Ticho Já, ale pak můžete jít domů, zapomenout na ně a za dva týdny na satsangu se k němu vrátit. A pak se mě budete ptát, proč to nefunguje. Po letech pozorování jsem si naprosto jist, že dostáváme přesně to, čeho si nejvíce ceníme. Náš život je přímá manifestace toho, čeho si ceníme.  A pokud s tím co dostáváte nejste spokojeni, měli byste se dobře podívat, čeho si opravdu ceníte. Nemyslím to, co si myslíte že si ceníte. Spíše jde o zaměření pozornosti a jednání na základě toho. Čím víc si ceníte Tichého Ducha a zůstáváte u něj pozorností, tím víc poznáváte jakou má hodnotu a tím víc o něj budete jevit zájem.

…………………..

Nějaké otázky?

Mám poslední dobou jaksi větší potíže s duševním hlukem. Je to strach, posuzování druhých, negativní sebehodnocení… Nemůžu uvěřit že se mi to děje. Nikdy to nebylo tak zlé. A nechci aby se mi to dělo.

Cha cha cha, ano.

Chtěla bych se toho zbavit.

Chtění se toho zbavit to udržuje. Je to zákon. Čemu vzdorujeme, to zůstává a to přitahujeme.  Ty vaše problémy jsou běžné. Tady to naše „zůstávání v přítomnosti“, to je pro mysl špatná zpráva. Mysl to povolí na chvilku – ze začátku, ale nakonec se staví proti tomu a stane se rozrušenou . A to jsou projevy hlubokého podvědomého strachu, který způsobuje tuto rezistenci mysli. Takže mysl generuje hluk a vyžaduje tvou účast v tom hluku. I když je to třeba odpor k hluku. To je také účast na hluku.

Potřeba kontroly. Problém není smrt, ale kontrola. To co chce kontrolovat má strach z toho, co je před kontrolou. A tato „kontrola“ nyní chce řešit tuto situaci s hlukem. Chce to dobře pochopit, ptá se na satsangu, aby měla … kontrolu.  :))  Ale nepřizná to samozřejmě. Osobní já je jenom o tom – strach a touha kontrolovat. Ale není v tom nic zlomyslného. Prostě jsme takto naučení od ranného mládí, žít myšlenkami a věřit že jsme myslícím. Proto nás to tak děsí, když to máme přestat dělat.

Všechny ty představy vypadají tak skutečné!

Ano, to je jejich trik. Kdyby nevypadaly skutečné, nebyla by u nich tvoje pozornost, aby je udržovala. Ale to je v určité fázi evolučního cyklu nezbytné. Nemohli bychom bez toho prožívat plně lidská dramata. Představ si televizní program, ve kterém každé dvě minuty vyskočí komixová bublina a ohlásí: Dámy a pánové, nic co se v tomto vysílání odehrává , není skutečné. Hezký večer a užijte si naše vysílání. No, to by totálně pokazilo zážitek. To samé s myslí. Kdybychom věděli, že to není skutečné, nebylo by to tak zajímavé. Naučili jsme se to vnímat jako skutečné, aby nás to víc bavilo.

Takže pokud vás to už nebaví, stačí si uvědomit, že jakákoliv duševní aktivita nemá pravdu. Není vždy lehké se vzdát tohoto návyku, posedlosti hlukem. Co se stane, když vezmete feťákovi drogu. Je nervózní, roztřesený, posedlý myšlenkami o drogách. Nestačí mu jen říci, že mu to opravdu neprospívá. Musí opravdu uvidět příčinu svojí závislosti. Aby opustil představu, že mu drogy přinášejí  jakési potěšení či prospěch, musí opravdu vidět obrovské utrpení, které mu to způsobuje. Takže vyléčit se z jakékoliv závislosti předpokládá nahlédnout, uvidět, prožít jak destruktivní to opravdu je. Sebeodsuzování nepomůže, to problém jen posílí. Mít přímou zkušenost s tím, jak destruktivní  je víra v duševní představy …a nejen pro nás, pro celou planetu. Devadesátdevět procent problémů lidstva je způsobeno závislostí na mysli. Tím že věří ve svoje názory a představy.

Když do toho začneme opravdu vidět, dojde k vystřízlivění.  Nepomůže jen nějaká technika. Podívejte se na to pořádně. Prohlédněte o čem to je, jak to na vás funguje, jak vám návyk na duševní hluk strašně ubližuje  …a ta pravda o tom vás od toho osvobodí.

Když jsem v tvojí přítomnosti, tak to začínám vidět, ale jak odejdu, to staré je zpátky. 

To je běžné. Proto rozhoduje čemu ve volném čase věnuješ pozornost. Není dobré mít na naše setkání osobní duchovní návyk. Když jsme všichni spolu tak se třeba v tobě něco trochu rozsvítí. Ale ve svém běžném životě to musíš rozfoukat neustálým zájmem, aby z toho byl oheň a ten už to pak udělá sám. To je ten druh ohně při kterém si ani nedokážete představit jak se někdo může zabívat něčím jiným než tímto. Důležitá otázka je, co opravdu chcete. Pokud je to Svoboda, zůstávejte u Já dokud se nerozhoří tento plamen.

To je plamen, který to už pak udělá sám.

Žádné komentáře:

Okomentovat